Výdejní boxy se během několika posledních let staly běžnou součástí českých měst i obcí. Zatímco ještě před několika lety byly doménou větších měst, dnes je možné zásilku vyzvednout prakticky na každém sídlišti, u supermarketu nebo dokonce na parkovišti. Česká republika navíc patří mezi evropské lídry v počtu výdejních boxů v přepočtu na obyvatele.
Rychlý rozvoj této infrastruktury však otevřel otázku, zda současná právní úprava poskytuje obcím dostatečné možnosti ovlivnit, kde budou nové boxy umístěny. Jedním z hlavních důvodů sporů mezi obcemi a provozovateli výdejních boxů je skutečnost, že jejich umístění dosud ve většině případů nepodléhalo klasickému stavebnímu řízení.
Ministerstvo pro místní rozvoj v minulosti uvedlo, že samotný výdejní box zpravidla nepředstavuje stavbu ani zařízení, které by vyžadovalo povolení stavebního úřadu. Pokud tedy provozovatel získal souhlas vlastníka pozemku, mohl být box umístěn bez účasti obce nebo stavebního úřadu. Město se tak o nové instalaci často dozvědělo až ve chvíli, kdy byl box fyzicky na místě. Výjimkou byly případy, kdy instalace vyžadovala například stavební úpravy, zásah do existující stavby nebo napojení na technickou infrastrukturu.
Právě jednoduchost instalace byla jedním z důvodů mimořádně rychlého růstu výdejních boxů v České republice. Podle dostupných údajů se jejich počet pohybuje již v řádu desítek tisíc kusů a naše země patří mezi nejhustěji pokryté země Evropské unie.
Pro provozovatele představují boxy efektivnější a levnější způsob doručování zásilek než klasické doručení na adresu. Pro zákazníky pak znamenají možnost vyzvednout si zásilku kdykoliv během dne bez ohledu na otevírací dobu poboček.
Z pohledu měst však vznikají také negativní dopady. Nejčastěji se diskutuje zejména vizuální zátěž veřejného prostoru, vznik několika konkurenčních boxů vedle sebe nebo umístění boxů v místech, kde komplikují pohyb chodců či dopravu.
Právě rostoucí počet sporů mezi obcemi a provozovateli vedl k debatám o změně právní úpravy.
V rámci připravované novely stavebního zákona se objevily návrhy, které měly postavení výdejních boxů výslovně upravit. Cílem bylo zejména odstranit dosavadní právní nejistotu a současně poskytnout obcím alespoň omezené možnosti ovlivnit umisťování těchto zařízení ve veřejném prostoru.
Diskuze se vedla zejména o tom, zda mají být výdejní boxy nadále považovány za drobné stavby nevyžadující stavební povolení, nebo zda by jejich instalace měla podléhat přísnější regulaci.
Provozovatelé argumentují zejména rychlostí výstavby, dostupností služby a snahou o další rozvoj moderní logistiky. Obce naopak upozorňují na skutečnost, že bez možnosti koordinace může docházet k neřízenému zaplňování veřejného prostoru.
Lze očekávat, že počet výdejních boxů bude v následujících letech dále růst. Otázkou proto není, zda budou ve městech přibývat, ale za jakých pravidel se tak bude dít. Současná debata tak ve skutečnosti není sporem o samotné výdejní boxy, ale především o hledání rovnováhy mezi rozvojem moderních služeb a ochranou veřejného prostoru.
Výdejní boxy představují pouze jednu z oblastí, do nichž připravovaná novela stavebního zákona zasahuje. Přesto na nich lze dobře ilustrovat její hlavní ambici – odstranit dosavadní nejasnosti, sjednotit pravidla a zjednodušit povolovací procesy tam, kde to povaha konkrétního záměru umožňuje.
Stejnou filozofii lze nalézt i v dalších částech novely. Jedním z jejích hlavních cílů je zrychlit povolování staveb prostřednictvím jednotného řízení vedeného jedním stavebním úřadem a omezit případy, kdy se jednotlivá řízení opakovaně vracejí mezi správními orgány. Nově by například odvolací orgán měl ve většině případů sám rozhodnout o věci, namísto jejího vracení k novému projednání, čímž by mělo dojít k odstranění dlouhodobě kritizovaného „procesního ping-pongu“.
Významnou změnou je rovněž podpora bytové výstavby. Rozsáhlejší projekty hromadného bydlení mají nově získat postavení vyhrazených staveb ve veřejném zájmu, což má usnadnit jejich přípravu a přispět ke zvýšení dostupnosti bydlení.
Novela dále počítá s reorganizací stavební správy, jejímž cílem je sjednocení rozhodovací praxe a vytvoření přehlednějšího systému stavebních úřadů. Současně se posiluje role obcí v oblasti územního plánování, zatímco samotné povolování staveb má být více centralizováno.
Pozornost si zaslouží také úprava archeologických výzkumů, u nichž novela stanoví základní časové mantinely, aby jejich provádění nepřiměřeně neprodlužovalo přípravu staveb.
Ačkoli právě regulace výdejních boxů přitáhla v posledních měsících značnou mediální pozornost, představuje ve skutečnosti pouze dílčí část mnohem rozsáhlejší reformy stavebního práva.
Další osud novely však zatím zůstává otevřený. Senát ji dne 20. srpna 2026 zamítl, když pro zamítnutí hlasovalo 55 ze 66 přítomných senátorů. Kritika směřovala zejména ke způsobu přípravy novely, která podle senátorů neprošla dostatečnou odbornou diskusí a standardním připomínkovým řízením, ale také k její nepřehlednosti a obtížně předvídatelným dopadům. Část senátorů současně upozorňovala, že navrhovaná úprava příliš zvýhodňuje zájmy investorů a developerů na úkor obcí, ochrany životního prostředí a dalších veřejných zájmů. Senát proto zároveň vyzval Poslaneckou sněmovnu, aby jeho veto nepřehlasovala, a vládu, aby komplexní změnu stavebního práva předložila standardní legislativní cestou.
Zamítnutím v Senátu tedy legislativní proces nekončí, návrh se nyní vrací do Poslanecké sněmovny, která může senátní veto přehlasovat a novelu schválit v původně postoupením znění. Opětovné projednání se očekává na zářijové schůzi Sněmovny.