Dne 27. 5. 2026 vyhlásil Ústavní soud hned dva nálezy, které se dotýkají jedné z nejcitlivějších oblastí trestního práva, a to obvinění ze sexuálních trestných činů. Přestože každý z případů vycházel z opačné strany téhož sporu, oba spojuje jeden zásadní princip, a to že presumpce neviny platí bezvýjimečně a v plném rozsahu pro veškeré trestné činy, tedy i pro trestné činy sexuální povahy. To, že je u tohoto typu jednání zpravidla k dispozici jen omezené množství důkazů, nemůže vést k oslabení ústavních záruk práv obviněného.
V prvním nálezu, sp. zn. I. ÚS 3090/25, šlo o stěžovatele, který byl pravomocně odsouzen za zvlášť závažný zločin znásilnění k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a k povinnosti nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 90 000 Kč. Trestná činnost měla podle soudů probíhat řadu let a klíčovým, fakticky jediným přímým důkazem byla výpověď poškozené, která se zásadně lišila od výpovědi obviněného, a to především v otázce dobrovolnosti sexuálního kontaktu.
Šlo tedy o klasickou situaci „tvrzení proti tvrzení“, v níž byl obviněný odkázán prakticky na jediný způsob obrany, a to zpochybnění věrohodnosti výpovědi poškozené. Právě v takových případech musí odsuzující rozsudek splňovat ty nejpřísnější požadavky vyplývající z judikatury. Ústavní soud však dospěl k závěru, že soudy těmto požadavkům nedostály. Skutkovou verzi obviněného odmítly na základě nepřesvědčivých a místy až nelogických argumentů, skutečnosti svědčící v jeho prospěch ignorovaly nebo bagatelizovaly a některé formulace odůvodnění působily dojmem, že soud vycházel z předem pojatého přesvědčení o vině.
Ústavní soud připomněl pravidlo, které má pro praxi zásadní význam: stojí-li výsledek trestního řízení převážně na výpovědi jediné osoby, musejí soudy obviněnému poskytnout co nejširší prostor ke zpochybnění tohoto důkazu i k předložení vlastní verze skutkového stavu. Pokud tak neučiní, poruší právo obviněného na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Napadená rozhodnutí proto byla zrušena.
Druhý nález, sp. zn. I. ÚS 1507/25, řešil situaci z opačné strany. Stěžovatelka v minulosti nahlásila, že ji bývalý partner znásilnil. Policejní orgán věc odložil a k zahájení trestního stíhání oznámeného muže nedošlo. Sama oznamovatelka však byla následně odsouzena za přečin křivého obvinění k podmíněnému trestu odnětí svobody a k povinnosti nahradit nemajetkovou újmu. Soudy dospěly k závěru, že o znásilnění vědomě lhala s úmyslem přivodit muži trestní stíhání.
Ústavní soud i zde stížnosti vyhověl a odsuzující rozhodnutí zrušil. Vysvětlil přitom myšlenku, která je pro tuto oblast klíčová, že neprokázání tvrzení o sexuální trestné činnosti ještě neznamená, že muselo jít o křivé obvinění. Odložení věci totiž značí pouze nedostatek důkazů pro rozhodnutí o vině nikoli závěr, že k oznámenému činu nedošlo, ani že oznamovatel jednal s úmyslem někoho křivě obvinit.
Trestný čin křivého obvinění přitom v subjektivní stránce předpokládá přímý úmysl uvést nepravdivé obvinění a zároveň specifický úmysl přivodit jinému trestní stíhání. Prokázání tohoto úmyslu musí být v souladu s principem presumpce neviny a nesmí vzbuzovat sebemenší pochybnost. Tomu soudy nedostály, neboť obhajobu stěžovatelky bagatelizovaly, část jí navržených relevantních důkazů odmítly a k některým přistupovaly předpojatě.
Obě rozhodnutí spolu úzce souvisejí, protože ukazují dvě tváře téhož problému. Pro osobu obviněnou ze sexuálního násilí může mít takové obvinění zásadní dopady nejen v trestněprávní rovině, ale i v oblasti psychické, rodinné, společenské a ekonomické. Proto právní řád křivé obvinění postihuje. Současně však platí, že přílišná ochota stíhat oznamovatele za křivé obvinění pouze proto, že se původní podezření nepodařilo prokázat, vytváří odrazující efekt, že skutečné oběti se mohou bát násilí oznámit z obavy, že samy skončí na straně obžalovaných.
Ústavní soud tak nestraní ani obviněným, ani oznamovatelům. Trvá na tom, aby v obou směrech byla důsledně respektována presumpce neviny a aby byla vina ze znásilnění, nebo z křivého obvinění prokázána mimo jakoukoli rozumnou pochybnost.
Trestní řízení týkající se sexuálních trestných činů patří k nejnáročnějším vůbec, a to z pohledu obviněného i z pohledu oznamovatele. Včasná a pečlivě připravená obhajoba, správně zvolené důkazní návrhy a kvalitní právní argumentace mohou mít na výsledek řízení zásadní vliv – jak ostatně ukazují obě popsaná rozhodnutí, v nichž teprve Ústavní soud napravil pochybení obecných soudů.
Pokud čelíte obvinění z trestného činu sexuální povahy, nebo jste naopak jako oznamovatel sami trestně stíháni v souvislosti s podaným oznámením, doporučujeme nepodceňovat přípravu a vyhledat právní pomoc co nejdříve.